Co se jinam nevešlo...

Obilné chuťovky

Wed, 21 Oct 2009 13:13:56 +0200

Ochutnávka whisky mě čekala poprvé, nicméně těšil jsem se jak malý Jarda. Uvolněná atmosféra a diskuse o perlách, které nás čekají příjemně nabudila Dobré jídlo a papričky jalapeño jako rozehřátí jenom pomohly.

Zkraje jsme ochutnali dva bourbony - desetiletý Evan Williams Single Barrel mne moc nezaujal, ale dvanáctiletý Pappy Van Winkle’s rozhodně příjemně překvapil. Vzhledem k tomu, že nejsem bourbonový typ (nebo jsem nebyl, díky konzumním lihovinám Four Roses, Jim Beam etc.), byl jsem překvapen, jak dobrý může bourbon být.

No a potom přišlo překvapení - o tom, že v Japonsku se dělá whisky jsem z doslechu věděl - ale netušil jsem, jak vynikající. Jedná se o blend o voltáži 51,4, který může směle soutěžit s některými single malt skotskými. Znalci tvrdí, že tohle je přesně styl japonské whisky. Znalec nejsem, ale tak dobrý blend jsem ještě nepil. Nikka má dvě palírny: Myiagikyo a Yoichi. Z té první pochází obilí a slad, z druhé slad. Zraje v jednou použitých sudech po bourbonu. Ovocná vůně a vynikající mírně kořeněná chuť jsou naprosto super. Kolega hodnotil takto: Glenmorangie se může jít zahrabat. Zakápl jsem pár kapkami vody a whiska mi pak úplně rozkvetla na jazyku. Flaška za sedm stovek, která by v domácím baru rozhodně neměla chybět.

Z Kentucky jsme se přes Hokkaidō přesunuli do Irska, kde nás čekaly čtyři vzorky z palírny Cooley: Tyrconnel, Greenore a dvě Connemary. Vzhledem k tomu, že z Irska znám Jameson a Tullamore Dew, byl jsem docela zvědavý, co bude, protože ani jedna z nich nesahá po kontníky ani tomu bourbonu od Evana Williamse. Vlastně kecám - mám doma lahvinku Kilbeggana, ale v životě jsem ji neochutnal.

Desetiletý Tyrconnell Madeira Cask o voltáži 46 byl velmi příjemný začátek - on je to výsledek takového malého experimentíku, kdy nechali zrát whisky v sudech po madeiře, portském a sherry. Výsledek je velice velice zajímavý, nápoj rozhodně získal. Jim Murray loni tuhle whisku označil jako nejlepší irskou. Já bych mu věřil. Rozhodně se chystám sehnat Tyrconell Porto Cask, to bude mňamka.

Patnáctiletý Greenore Single Grain, bohužel nastoupil do rozjetého vlaku - single grain skoro nikdo nedělá a po Nikka (jak se to sakra má napsat - Nikke, Nikce, Nikce nebo úplně jinak?) a Tyrconnellu prostě zapadl - plánuji překoštovat, protože tohle by mělo být zajímavé.

No a pak přišly dvě Connemary: šestnáctiletá S.C. a C.S. Single Cask s voltáží 46 byla úžasná, kouře v ní bylo jak ve Skotsku :-) Cask Strenght o voltáži 57.9 určitě nebyla v sudech extrémně dlouho navíc není filtrována za studena. A byla to pecka - po zakapání se zní stal naprosto luxusní nápoj s dloooouhým dojezdem.

No a pak jsme poskočili do Skotska - tady všechny vzorky lahvoval Fassbind, všechny byly S.C. o voltáži 43. Třináctiletý Longmorn, čtrnáctiletá Glenrothes, sedmnáctiletá Coal Ila, jednadvacetiletý Linkwood, Teaninich o rok starší a pecka na závěr sedmatřicetiletý Springbank. Nelze se rozepsat o každé, nicméně Caol Ila a Teaninich byly skotské jak mají být - hutné a plné kouře. Springbank byl ovšem zlatý hřeb večera. Pili jste někdy slanou whisky? Fakticky, chutná to jako kdybyste seděli na břehu moře - to byl podařený závěr.

Mimo ochutnávku jsme dali ještě Dallas Dhu S.C. (alespoň jsme si vyzkoušeli, co udělá ženská, když se jí řekne “dalas, du”) a Port Ellen. Port Ellen je fantasmagorická whisky - bodejť by ne, když pochází z Islay, že. Bohužel palírnu v roce 1983 zavřeli, takže co se dá vypít doporučuju ochutnat - už nebude, maximálně si to nějaký maniak bude syslit ve sklepě :-)

Závěr? Z výše uvedených nápojů jsou do domácího baru potřeba následující lahve:

Van Winkle 12YO
Nikka From The Barrell
Tyrconnell Madeira Cask
Connemara S.C. a asi i Connemara C.S.
Caol Ila S.C. nebo Teaninich S.C.
Springbank S.C. 1970

Absolutní pecky pro mne byly Nikka, Tyrconnell a Springbank.

Karpíškova (a moje) prohra

Mon, 19 Oct 2009 13:50:27 +0200

Potřebovali jsme zajít v šesti lidech do hospody/restaurace, dát si dobré jídlo nějaké to pifko, posedět a poklábosit. Výběr restaurace se zdál být poněkud nad naše síly, do finále se probojovalo několik restaurací: La Casa Bodega, Como (hádejte, kdo jej nominoval :-) a Ambiente Lokál. Vzhledem k tomu, že La Bodega se moc nehodí na klábosení s přáteli, anžto je tam po desáté bordel jak v tanku, rozhodli jsme, že otestujeme oslavovanou i novinku.

Již zvenku byl vidět tank elegantně zabudovaný do baru. Zeleného nasvícení jsem se trochu zalekl, ale odvážně vešel dovnitř. Tam moje překvapení vzrostlo v úžas - on je to velkochov snažící se imitovat jídelku konce osmdesátých let. K interiéru mám jednu výhradu - stoly v dlouhé chodbě, kde sedíte zády k hlavnímu průchodu a pořád Vám někdo běhá za zády nejsou optimální. Pokud by v dlouhé chodbě byly stolky pro čtyři, alespoň pootočené a stoly pro větší společnost v obou větších místnostech, mnohem více hostů by asi bylo spokojenějších. Zaplašil jsem myšlenky na průšvih a vyhledal náš stůl, kde již seděla část společnosti. Pivo bylo vynikající. Víno nemám možnost hodnotit, ale část společnosti, která konzumovala Cuvée Ambi byla spokojena.

První problém nastal, když dorazila poslední část naší společnosti - jedna z dam totiž nerada víno ani pivo, takže se na takovýchto akcích živí povětšinou míchanými nápoji typu Cuba Libre, Gin Fizz atd. Uznáte, že nic náročného. Bohužel pokud zkontrolujete nápojový lístek[PDF], zjistíte, že nabízené destiláty neumožňují připravit ani základní long dring, pokud nepočítáme Božkov s Colou, Beton a podobné vylomeniny. Slečna byla mírně otrávena a skončila u malého piva. K tomu si dovolím jednu poznámku: Pokud je čistota konceptu důležitější, než uspokojení pravděpodobně nemalé části hostů, tak je něco špatně. Hospoda, která neumí udělat gin s tonikem, protože nemá flašku ginu, a rum s kolou, aniž by k tomu musela použít Božkov, je hospoda, která je divná.

Následovala kontrola jídelního lístku, během které dvakrát na pár vteřin vypadla světla. Tato skutečnost je důležitá, proto si zapamatujte, že k tomu došlo již při výběru předkrmu. Objednali jsme dvakrát Pražskou šunku a jednou Gothajské carpaccio s cibulovou salsou (tenhle název se mi fakt líbí - credit 2: Matesola. Dále jsme požádali o tatarský biftek s tím, že jej budeme konzumovat až po předkrmech.

Pak jsme asi třičtvrtě hodiny seděli a pili pivo, přibližně v polovině této doby přestalo fungovat podsvětlení stěn. Pak vypadla elektrika - tentokrát definitivně. Přibližně po deseti minutách tmy přišla obsluha, zapálila jednu hřbitovní svíčku a sdělila nám, že za minutku bude všechno v pořádku. Objednali jsme si další pivo a obsluha odkvačila. Od objednání předkrmu uplynula přibližně hodina. Odchytli jsme další obsluhu a optali se, co je s naším předkrmem. Číšník bohorovně odvětil, že nejde proud, a jídlo bude nejdřív za půl hodiny. Následoval logický dotaz, upřesňující studenou povahu našich předkrmů. Prý nelze, protože nejede nářezák. V tu chvíli jsem si pomyslel něco o místě, kde záda ztrácejí svůj slušný název a chtěl jsem se nabídnout, že dojedu domů pro ostrý nůž, pokud jej kuchař nemá, nicméně kamarád zasáhl za mne, zrušil všechno a požádal o účet.

Po dalších deseti minutách přišel vrchní a sdělil nám že nic nedlužíme, což jsme si nenechali líbit a znovu požádali o účet. Ten se nikdy nedostavil, takže jsme udělali rychlý sčot podle lístku, našli našeho pikolíka, narvali mu čtyřistašestnát korun českých a odporoučeli se. Závěr proběhl sice ve zcela jiné chuťové rovině, ale když se člověk těší na koprovku a pak si dá svatojakubské mušle, většinou problém není. Ještěže v okolí Lokálu je spousta dobrých hospod - a naproti jsme fakt nešli.

Nezbývá než jednoznačné hodnocení: amatéři. To, že někdo nemá v Praze centrálku, kdyby vypadl proud pochopím. Ovšem nebýt na to připraven vůbec je opravdu kravina. Kdyby měli na každý stůl petrolejku, byla by to super atmosféra. Petrolejka stojí šedesát korun, jestli investor nemá dva tisíce, aby mohl dát na každý stůl petrolejku, rád mu je půjčím. A nářezák na kličku si snad koupí za své. Ale to není to, kvůli čemu Lokál prohrál.

Prohrál, protože problémy s elektrikou začaly v době, kdy jsme si objednávali předkrm a obsluha nás nebyla schopna upozornit na možnost, že jídlo nebude - v kterémžto případě bychom slušně zaplatili, odešli a přišli jindy. Držet nás přes hodinu o hladu a pak nám říci, že máme smůlu není nejlepší přístup, který by přitáhl zákazníky k opakované návštěvě. Tohle imitovalo komunistické trojky výrazně lépe než interiér, který můžete posoudit výše.

Moje prohra spočívá v tom, že jsem důvěřoval restauraci a její schopnosti řešit trable natolik, že jsem vzal společnost, na které mi záleží někam, kde jsem v životě nebyl. Příště už se to nestane. Do Lokálu si já sám zajdu, protože bych rád ochutnal, ale rozhodně to na dlouhou dobu nebude podnik, kam bych někoho vzal. Ostatní se dle svých slov v Lokále již neukáží. Škoda.

Nemá někdo křišťálovou kouli?

Tue, 22 Sep 2009 12:43:33 +0200

Strávil jsem docela příjemný týden potulkami po Jadranu a zprávy jsem sledoval poněkud okrajově. Asi díky tomu mi ten týden příjemně uběhl - Paroubkovo veletoče sice na Jadran dolehly, ale nijak mne neznepokojovaly. Konec konců ještě před odjezdem jsem tvrdil, že naše sněmovna je nad zlato - na jeho rozpuštění je třeba lučavka královská, naše sněmovna je nerozpustná v jakémkoliv solventu.
Nicméně zprávy o rušení plánu na protiraketový štít v Evropě, to je jiná káva. Odpůrci nyní jistě plesají. Tamášové, Neoralové a jim podobní si mohou gratulovat - dosáhli svého. Je samozřejmě otázkou nakolik si chlapci mohou připsat zásluhy sobě. Osobně si myslím, že ne příliš, ale na mém názoru nezáleží - oni to stejně udělají.
Základní zásluhu mají američané sami, když v posledních volbách dali hlas změně. O tom, zda byla k lepšímu či horšímu, lze vést nekonečné polemiky, nicméně existuje několik zajímavých aspektů Obamovy politiky, které stojí za zmínku.
C.A.R.S. neboli Cash fo Clunkers
C.A.R.S. je obdobou šrotovného. Ve Spojených státech spolykalo neuvěřitelné množství peněz a Obama prezentoval projekt jako úspě ch. Pojďme se na tyto úspěchy podívat. Například se několikrát změnily podmínky během běhu programu, takže lidé zjistili po složení zálohy na nový vůz, že jejich starý, který ještě včera byl v programu, tam dnes není. Následovala horečná jednání s dealery, storna a podobně. Dalším zajímavým aspektem bylo ono šrotování - probíhají demontáže náhradních dílů tak, aby ona postarší auta, která do programu jejich majitelé nepřihlásili, mohla jezdit o něco déle. To asi není úplně to, co pan Obama očekával. To nejhorší z celého programu, o čemž demokraté cudně mlčí, známe z Evropy, kde podobné programy také fungují nebo fungovaly. Málokdy se jedná o pomoc výrobě ve vlastní zemi - česká Škoda vydělala na německém a slovenském šrotovném. Ovšem nejvíce vydělali korejci. Jak v Evropě, tak ve Spojených státech. Takže z celé pomoci domácí výrobě se stal prostředek pro vývoz státních peněz do Asie. To už není ani socialistické, to už je jenom blbé.
Zdravotní reforma
Zdravotní reforma prezidenta Obamy nespočívá v pokusech o optimalizaci systému a tlaku na snižování nákladů a vytvoření prostoru pro snížení cen zdravotní péče, čímž by došlo ke zvýšení obratu. Jeho plán předpokládá, že se do zdravotnictví napumpuje více peněz. V praxi vláda převezme některé závazky pojišťovacích ústavů, což sice uspoří peníze běžným konzumentům zdravotní péče, nicméně tyto peníze zaplatí federální vláda z peněz daňových poplatníků. Rozdíl oproti Evropě spočívá v tom, že ve Spojených státech je zdravotní pojištění nepovinné a většinou je poskytováno prostřednictvím zaměstnavatelů (ovšem ti to také nemají za povinnost). Cílem Obamy je zavést pojištění pro každého jakožto mix soukromých a státních pojištění. Jinými slovy, existující trh, který stačilo korigovat regulativy tak, aby se stlačily náklady na zdravotní pojištění bude infiltrován státními produkty, které budou placeny z daní všech ostatních. Jak takový trh vypadá známe asi všichni. Naši socialisté dokonce tvrdí, že to nefunguje ani takhle, a je potřeba privátní péči zrušit zcela.
Zahraniční politika
Základem americké zahraniční politiky se stalo heslo “Domluv se s každým” a tak Spojené státy také postupují. Kritika Izraele při jeho postupu proti teroristickým organisacím Fatah a Hamas, naopak sliby o zastavení jaderného programu v Íránu, nerealistické sliby arabům o míru na Blízkém východě. Jednání s Chávezem, venezuelským Klementem Gottwaldem. A právě onen ústupek Rusku ohledně protiraketové obrany Evropy. Barrack Hussein Obama ustoupí každému, protože si myslí, že na druhé straně budou jednat stejně. Nebudou chlapče, nebudou. Katastrofální průšvih je přímé jednání Izraele s Ruskem - evidentně v poslední baště civilizace na Blízkém východě dospěli k názoru, že ani Barrack, ani Hillary nejsou schopni vyjednat nic.
A zpět k rachejtlím
Rusko dostalo zadarmo obrovský ústupek - pravděpodobně právem se obávalo, že brdský radar jim uvidí do kuchyně, kvůli čemuž nastal onen poprask. Této nesporné výhody se Barrack Hussein Obama zdarma vzdal. Ani Lavrov, ani Putin nepotvrdili, že k rozmístění raket Iskander-M nedojde. Šéf ruského generálního štábu Makarov dokonce prohlásil, že nevidí důvod rakety nerozmisťovat, protože američané od obrany neustoupili, pouze ji nahradili námořním systémem založeným na Aegisu. Další ústupky se dají čekat zítra, kdy se Medveděv potká s Barackem Husseinem Obamou.
Navíc se několik dní po Obamově prohlášení objevilo několik zajímavých informací. Unikl tajný dodatek ke zprávě IAAE ohledně situace v Íránu. Podle dodatku má Írán všechny potřebné komponenty k výrobě jaderné hlavice. Dále jsme se měli tu čest dozvědět, že Rusko se pravděpodobně pokusilo prodat do Íránu řízené střely S-300. Ty by mohly Íránu pomoci v účinné obraně proti Izraeli. Rusko těmito kroky vytváří ohniska napětí po celém světě a jediná další země, která byla schopna tato rizika neutralizovat a udržet tak stabilitu, má jako ředitele člověka, který nemá koule na to, aby se o to pokusil.
A proč chci křišťálovou kouli?
Odpověď je jednoduchá: zavedení socialismu a balkanizace Spojených států je na spadnutí a bude probíhat stejně jako v Evropě formou ekonomické sebevraždy díky omezování konkurenceschopnosti vlastních výrobců nesmyslnými požadavky ve jménu ochrany přírody, klimatu a kdovíčeho. Při šroubování výdajové křivky a neschopné zahraniční politice ztratí federální vláda kontrolu, protože své sliby nezaplatí. Nátlak Ruska se bude stupňovat, zvláště když si nyní evidentně může dělat, co chce. Takže křišťálovou kouli bych potřeboval k tomu, abych se dozvěděl, kdy se moje děti začnou učit rusky, popřípadě za jak dlouho budeme všichni rozprášeni na prach jadernou hlavicí s ručníkem okolo roznětky.
Úpadek americké zahraniční politiky slabá Evropa nenahradí a stávající bruselská garnitura nám šanci na silnou Evropu nedává. Takže jak psal David Petrla, doba, kdy bude pátý článek úmluvy N.A.T.O. zrušen, asi není daleko. Bohužel. Můžeme se začít loučit s euroatlantickou civilizací založenou na křesťanských hodnotách, a začít se připravovat na oko za oko, zub za zub. Začít se učit rusky nebo arabsky taky nebude na škodu. Škoda, byl to docela hezký svět...

O stěhování do Rumunska

Tue, 4 Aug 2009 14:03:13 +0200

Nebojte se nebudu tady vrdlouhat o cikánském Bajajovi, ani láteřit nad tím, že králova equipa může tábořit, kde se jí zachce a ostatní ne. Rád bych požádal oko čtenářovo, aby následovalo hlodavčí kursor po kliknutí na link směřující k úvaze páně Hoffmana o stěhování výroby za levnější pracovní silou. Původně jsem chtěl svoje grafomanské choutky vyjádřit v diskusi, ale nějak mi to přerostlo přes rozumnou délku diskusního příspěvku.

Základním kamenem je firma ve Stříbře, která se zavře, lidi se vyhodí, a následně se manufaktura otevře v Rumunsku. Proč? Protože prachy. Díky této jednoduché základní informaci je pan Hoffman oprávněn ukázat prstem na celý kapitalistický systém a odsoudit jej k smrti za trestný čin výdělku.

Celou úvahou se vine jako červená nit jedno slovo: chamtivost. Chamtivost elit, ekonomů, obchodníků. Je zvláštní, že asi jediná cílová skupina, která by s panem Hoffmanem mohla souhlasit, se překvapivě kryje se skupinou lidí, kteří léta likvidují drobné živnostníky, farmáře a další, kteří nezřídka dávají práci právě této skupině. Ano mám na mysli ty, kteří si nekoupí máslo v místním koloniálu, rajčata od farmáře z okolí nebo maso od řezníka v ulici. Tyhle věci se totiž o pár korun levněji dají pořídit v megahypersupertrupermarketu na druhém konci města. Rajčata ze Španělska, česnek z Číny, kořenová zelenina z Polska a tak dále a tak podobně. Vrcholem všeho je, že tito lidé, za jejichž zájmy pan Hoffman horuje, budou obslouženi kyselou ukrajinkou a jediný čech v krámě sedí ve skleněné kukani s nápisem general motors manager.

Autor ve své stati dále říká, že co je dobré pro byznys (to je ale fujtajxl slovo, že?), je dobré pouze pro byznys. Zajímavá úvaha, kdyby tam nebylo to pouze, tak je správná, bohužel pan Hoffman opomíjí, že továrna ve Stříbře se po léta spolupodílela na zajištění slušné životní úrovně nekolika stovek lidí a jejich blízkých, kteří ovšem místo “vrácení” těchto peněz do lokální ekonomiky čerpáním lokálního zboží a služeb, tyto peníze odevzdali korporátním centrálním velkoposkytovatelům. V rámci lokality potom není nikdo, kdo by byl schopen poskytovat služby a držet tak mikroekonomické klima oblasti alespoň trochu v normálu.

Taktéž se můžeme dočísti, že svěřit řízení ekonomických procesů ekonomům je blbost. Ekonom prý má dělat účetnictví. Možná tady autor nerozlišuje mezi byznysem, ekonomickými procesy a účetnictvím. Protože jinak by pochopil, že uzavření továrny je sice práce ekonoma, ale nikoliv jako výsledek jeho rozhodnutí, ale jako důsledek rozhodnutí člověka zodpovědného za ten byznys a to na základě ekonomova návrhu vzešlého ze správného řízení ekonomiky výrobního procesu. Tohle mi jako chamtivost nepřijde, autor totiž nějak opomněl zmínit, že firma, která je orientována výhradně na automobolivý průmysl je v současné době v situaci, kdy buď přesune výrobu, nebo zkrachuje o několik měsíců později a její zakázky převezme jiná firma, která díky operativnímu přesunu výrobní kapacity bude schopna tyto závazky splnit a přizpůsobit se enormním tlakům automobilek na snižování svých vstupních nákladů.

Dále se dozvídáme, že společenským zájmem není fungování byznysu, ale prospěch občanů. Jenom bych rád podotkl, že přibližně od šestnáctého století to funguje tak, že pokud funguje byznys, mají se lidé lépe, tudíž zaznamenáváme i všeobecný prospěch občanstva. Nicméně přesně tento model, který tu máme od začátku novověku označuje pan Hoffman za pitomost. Jenže, pokud by to pitomost byla, potáceli bychom se na úsvitu dějin a praktikovali směnný obchod. A takovou životní úroveň asi dneska odmítne téměř každý.

Na otázku, kdo je parazitem na stěhování výroby do Rumunska existuje jednoduchá odpověď: Fujikora ve Stříbře vyráběla kabelové svazky do automobilů VW a Škoda. Majoritním vlastníkem škodovky je VW. Majoritním vlastníkem VW je Porsche (zatím) - takže ti parazité z Porsche za to mohou? Nikoliv Porsche má pouze omezené rozhodovací pravomoce, existuje totiž zlatá akcie a tu vlastní kdo? Německá vláda. Kdo je u vesla v Německu? Angela. Jakou stranickou legitimaci má Angela? Ne to už by bylo moc, jenom chci říci, že státy samotné přispívají k tomu, že se někde lidé mají lépe a někdy hůře.

Je pravda, že sociální odpovědnost zaměstnavatelů je většinou v kritických chvílích pouze to nejnutnější, ale je třeba si uvědomit, že stát sám o sobě odňal zaměstnavatelům spoustu činností, které dříve vykonávali dobrovolně, a prostřednictvím přerozdělovacích mechanismů a vyšších daní je začal realizovat sám. Proto je nahoře obrázek Cottonpolisu - životní podmínky v manchesterských slumech byly sice příšerné, ale životní úroveň tam byla několikanásobně vyšší než tou dobou na venkově. V obou případech, kdy jsme se pokusili najít parazita, jsme se dostali do stavu, kdy na konci nitek vedoucích od dělníka na dlažbě stojí státní úředník.

Takže recept je jednoduchý: Se státem nic neuděláte, s globální ekonomikou taky ne, ale až si pojedete koupit dřevo na obložení obýváku do Baumaxu, rozhlédněte se, jestli v okolí není nějaká pila. Než hodíte plzeňskému magistrátu pětku do parkmašiny, podívejte se, jestli někde v okolí není parkoviště se starým dědulou, co rozdává lístečky za stěrač - dáte mu vydělat a ještě si pokecáte. Nechte svého pekaře přežít - kupte si o třeba o jeden rohlík méně, ale kupte je u něj, zbylé čtyři Vám pak možná budou chutnat lépe. Globální ekonomika Vás nezabije, ale musíte vědět, co se může stát, a být připraveni - třeba tím, že celá rodina nebude dělat ve fabrice, která se dá ze dne na den zavřít - a když už to tak je, hledat si aktivně práci jinde, aby až to přijde, nebyla celá rodina na dlažbě.

AF447 - předběžná zpráva BEA o incidentu

Fri, 3 Jul 2009 10:10:08 +0200

Tak jsem pročetl předběžnou zprávu [PDF] BEA (Bureau d’Enquêtes et d’Analyses pour la sécurité de l’aviation civile) a nejsem z ní nijak moudrý. Podle závěrů zprávy (které ovšem zdůrazňují, že jsou opravdu předběžné) se letadlo nerozpadlo ve vzduchu, alébrž dopadlo vcelku na mořskou hladinu. Když se podívám na obrázek nahoře tak mi nějak nedochází, jak se od sebe těla mohla vzdálit na více než 120 kilometrů. Velikost pole, na kterém se trosky našly, je obrovská - to je samo o sobě dost divné, když letadlo mělo dopadnout na hladinu v jednom kuse a to rychlostí přesahující 500km/h.

Rychlost je zajímavý fenomén, už jenom proto, že se našly relativně velké kusy trosek - je divné, že svislá ocasní plocha, celá kuchyňka a podobné bloky zůstaly vcelku a nepožkozené. V téhle rychlosti je úplně jedno, jestli narazíte do vody nebo do betonu. Asi každý někdy skočil do vody “na placáka”, takže víte, že to sakra bolí - tak si to představte s aeroplánem - co by z něj asi tak zbylo?

Podle zpráv byla těla nalezena vcelku, pouze dost potlučená - při přímém nárazu na vodní hladinu je značně nepravděpodobné, že by se sem tam ruka nebo noha neutrhla. Navíc potlučení je charakteristické zranění při katapultáži z rychle letícího letadla - například stíhačky.

Prostě to nějak nedává smysl, snad je to pouze neobratným překladem z frančtiny, ale pokud ne, tak tu začíná něco smrdět. Už jenom proto, že problémy s pitoty a ADR se objevily už dříve, ale aeroplán kvůli tomu nikdy neupadl. A nechci vědět, kolik procent má francouzská vláda v Airbus Industries. Dokonce ani nechci vědět, co by se s Airbusem stalo, kdyby museli uzemnit celou flotilu A330/340, která tvoří velkou část dálkových flotil mnoha dopravců.

Ještě přidávám přehlednější výpis zpráv ACARS (ve výše uvedené zprávě je velmi hezky rozebráno, jak celý systém funguje):